Kdo je to?

Skřítek lesní? Plesnivec, co v trávě běsní?

Dupe vztekle a ukusuje mravencům tykadla? Masíruje jim záda?

Kdepak!

Žádný roztomilec..

Tetaňák patří do party baciláků zlobiváků.

Má fialovou srst a chlupaté zelené nohy, má jich nejméně deset, možná i dvacet.

Přesto nebo právě proto nerad chodí pěšky.

Jak asi bolí dvacet uchozených nožek? Pokud jde daleko, jezdí taxíkem.

Speciálním supertaxíkem  - v břiše koníčků!  

Když se koník napase,  zvedne ocas a Tetaňák vystoupí v kobylinci ven.

Nestihne za jízdu koníkovi ani zaplatit. Ale vždycky poděkuje.

Protože ho to naučila maminka Tetaňáková.

Nikdy jsem ho zblízka neviděla.

Ale při procházce po lesní cestě, po louce či v lese, všude tam kde kdy jezdili vraníci, všude ho cítím…

Víte, jak musí nevonět dvacet chlupatých zpocených nohou?

Fůůůůůůůůůůj!

A když tak vystoupí v kobylinci ven, tak se v té hlíně hezky zabydlí…

A bydlí v ní i sto let…

A když po té samé cestě běží Maruška s Vítkem, jede na kole Jindra nebo na kolečkových bruslích Evička a do cesty jim vstoupí líný nabručený jezevec…Co se stane?

Cyklisté a bruslařky zabrzdí úžasem, protože jezevce ještě nikdy neviděli a spadnou…

A protože je léto a mají sukýnky a mají kraťasy, odřou si kolénka, lokty, dlaně.

A brekem a pláčem a křikem probudí celý les i všechny Tetaňáky…

Ti se rozespale protáhnou, zívnou a vylezou z hlíny.

Milují odřeniny!

Ňamky, ňam... Radují se…

Tleskají fialovými chlupy o sebe, zalezou si odřeninou do těla, to bude teprve neplecha a rodeo…!

„Ohlodáme špágátky nervíků a děti se nebudou moct smát a budou smutné a nemocné…!

Budou ležet v nemocnici a nebudou nám jezdit a ječet po lese.. .!“

Jak moc se naštěstí Tetaňáci pletou!  Zaspali dobu…

Neví, jak jsou Evička, Maruška i Vítek chytří a vzdělaní a stateční!

Dávno už na zlobiváky vyzráli.

Nejen na Tetaňáky!  Všechny bacily…

S maminkou chodí za doktorkou Janou a sestřičkou Renatou… Jindra jim v ordinaci povykládá o nových bruslích, Evka o růžovém kole k narozeninám a Vítek o tom, jak při jízdě nadzvukovou rychlostí spadnul a odřel si koleno…

Sestřička je všechny zváží a doktorka Jana poslechne.

„Dneska je čas vyhlásit boj Tetaňákovi!“, řekne.

 Evička a ani Vítek se neleknou, bojí se maličko, jen malá špinka strachu zalezla pod nehet, doopravdy nevěří povídačkám ze školky, jak je očkování hrozné…  Nesmysly se straší mezi sebou jenom ťululové.

Znají pohádku o chlupatém zlobivákovi a ví, že jeden malý štípanec do raménka na klíně u maminky nebo tatínka, stojí za to, aby byli zdraví, nemuseli spát v nemocnici, mohli se smát, jezdit po lese a dupat na Tetaňáky!

„Klidně si vylezte z děr! My se Vás nebojíme! Chi -chí. Cha-chá!“

„Koumáci! Asi zajdu raději za Sovou, ať mě taky naočkuje...!“  vykoukne  z nory jezevec.

„Co kdybych se hlady rozběhl rychleji  z práce domů a opacknul o pařez?!! Tetaňáky nemám rád!  Smrdí po celém lese!“

Šel, naočkoval se a les zavoněl jehličím a šiškami.